– část III. –
V dnešní době je velmi často jako argument z „konzervativních částí společnosti“ v podstatě jákekoliv diskusi uváděn fakt, že už se ty zlolajné levičácké extremistické skupiny snaží na školy a nám všem vnutit myšlenku, že neexistují pouze dvě pohlaví, ale existuje jich už nepřeberné množství a nikdo se v tom nevyzná. Přitom děti můžou plodit pouze máma a táta.
Tato problematika je ve své elementární podstatě stejná, jako kterákoliv jiná – nejvíc se k ní vyjadřují lidé, kteří o ní neví vůbec nic a všeobecně je složitá pro všechny, co se o ni alespoň trochu nezajímají.
Hned ze startu bych chtěl položit jeden zásadní fakt – gender není pohlaví, ne v biologickém slova smyslu. Anglické slovo sex je užíváno pro pohlaví, pro slovo gender je asi nejvhodnějším překladem „sociální pohlaví“ nebo, jak jsem si při studiu této problematiky velmi oblíbil, „rod“.
Gender byl prvně v dnešním významu užit sexuologem Johnem Moneym v roce 1955 (Zdroj 1), přičemž předtím byl tento termín užíván v souvislosti s gramatickým rodem (on/ona), proto, mimo jiné, český překlad rod. Gender jako takový se dá definovat jako bod na spektru „muž-žena“ v jakékoliv rovině rolí a jako takový slouží jako sociální konstrukt v rámci určitých předpokladů v rámci genderových rolí, především na spektru pracovním, sociálním a rodinném. Pro lidi, kteří nespadají ani do kategorie „typický cisgender muž“ ani do „typická cisgender žena“ se tedy zažil pojem „gender-queer“ (v češtině je asi vhodný obrat rodově odlišný, pozn. autora) nebo „gender non-binary“ (v češtině rodově nebinární, pozn. autora), zatímco lidé cisgender jsou takzvaně rodově binární. Argumentovat tedy tím, že „najednou máme bůhvíkolik pohlaví“ je hloupost. Zaprvé proto, že princip genderu je zmiňován napříč historií, již původní indiánské kmeny rozlišovaly tři až pět genderových rolí, (Zdroje 2, 3) a zadruhé proto, že pohlaví biologická jsou opravdu jen dvě, genderů je tolik, kolik lidí si najde to své na samotné škále.
Rád bych však podotknul, že i když v rámci biologie existují v podstatě jen dvě pohlaví jako taková, existuje i „něco mezi“ – intersex osoby, které se narodí v podstatě s částí mužských a s částí ženských pohlavních orgánů. Četnost tohoto fenoménu je dle některých výzkumů odhadována až na 1,7%, což je zhruba stejné procento, jakým jsou zastoupeni zrzaví lidé v lidské populaci. (Zdroj 4)
Též je dobré zmínit, že jeden z důvodů, proč je pro širokou populaci obecně velký problém přijmout genderovou problematiku za svou, je jazyk, kterým mluví. Zhruba polovina jazyků světa totiž rozlišuje rod mužský a rod ženský, pak ještě několik jazyků rozlišuje rod střední, přičemž minimálně v českých zemích jsme zvyklí mluvit o druhé osobě v rodu dle pohlaví. Též je problém, že v našich zemích je střední rodové ukazovací zájmeno „to“ vázáno k věcem.
Další důležitý mýtus k vyvracení – gender, pohlaví a sexualita nejsou synonyma. To, že někdo je homosexuál, neznamená, že se identifikuje v rámci genderu jinak. Abych uvedl zářný příklad – transgender žena, která je přitáhována k ženám a nepodstoupila tranzici, je biologickým pohlavím muž, genderem žena a seuxální preferencí lesba, přičemž při oslovení je vhodné použít ženská zájmena, pokud to tak ona sama chce.
Osobně jsem též slyšel argument „jak mám někoho oslovovat, když ani nevím, co je zač?“ No, nejlepší je, v situaci, kdy nevíte, se dané osoby zeptat, jak chce být oslovován/a. Jsou lidé nedefinující svůj gender, polygenderoví, genderfluidní, proto je dobré se zeptat, jak je oslovovat.
Genderová problematika je též velmi úzce provázána s psychickými problémy, ostatně stejně jako například problematika homosexuality, ať již v rámci psychických chorob nebo sebevražd či bezdomovectví u adolescentů z důvodu nepřijetí rodinou. (Zdroj 5) Přitom v případě genderu stačí vlastně docela málo, velmi obdobně jako u manželství pro všechny, abychom velké části lidské populace ulehčili život a opět se trochu posunuli v řešení veřejného psychického zdraví. Všeobecně je totiž v těchto vodách potřeba totéž, co v každodenním životě - chovejme se k sobě slušně a s alespoň základní úctou a nestigmatizujme někoho pro něco, co nemůže ovlivnit. A ať se kdokoliv identifikuje jakkoliv, druhým to může být ostatně docela jedno, stejně jako v případě homosexuality či, při velké marginalizaci, výběru oděvu.
Ve výsledku tedy na otázku „Je dobře, že se o genderu učí na školách?“ je odpověď jednoznačné ano, už jen například z důvodů sociální schopnosti empatie nebo snahy omezení šikany na školách, která je též zodpovědná za značnou část poničených životů genderově nebinárních studentů. Cesta není bát se neznámých věcí jen proto, že jim nerozumíme, cesta je snažit se jim porozumět.
S láskou a úctou Váš,
Don Quijote de la Hana
