– část I. –
Na téma svého prvního rozboru jsem se rozhodl pro propagační techniky Aliance pro rodinu. Velmi často na počátku kontaktu s Vámi vystupují členové ALIPRO jako zachránci tradičních rodin, které se nám snaží zlá EU rozložit. A kdo by nebyl za obranu tradičních rodin? Máme přeci nejvyšší rozvodovost za celou dobu, co institut manželství existuje a to je špatně! A co fakt, že rodina nebo vyvážená domácnost se už nemusí skládat z matky, otce a dětí, ale dle EU i z dvou mužů a máme to považovat za rovnoprávné domácnosti? Co nám Brusel vnucuje ty nechutné gendery, vždyť pohlaví jsou jen dvě! A co gayové, vždyť celý princip homosexuality jde proti přírodě a její propagace je zlá! Vždyť je homosexualita nemoc a s jako takovou by s ní mělo být zacházeno. Přidejte se k nám, kdo chcete chránit tradiční svět, jak tady byl už tisíce let, jak staví na tradicích křesťanských. Manželství pro všechny je vůbec zvěrstvo, protože už takhle jsme těm homosexuálům dali registrované partnerství a už tehdy prohlašovali, že víc nebudou chtít! A přece nedopustíme, aby u nás bylo surrogátní mateřství, takový zločin proti lidskosti! A když už jednou těm homosexuálům povolíte manželství, budou si nárokovat i děti! A kdo chce mít v rodném listě rodič jedna a rodič dva, jak je to na tom šíleném západě?
Bohužel jsem si nic z toho nevymyslel, tohle jsou opravdu všechno argumenty stran Aliance pro rodinu nebo například zástupců z politických uskupení ODS, SPD, Trikolóra nebo některých členů ANO. Ale dobrá, postupně je rozeberu.
Faktem je, že máme historicky jednu z nejvyšších rozvodovostí. Avšak boj proti rozvodovosti je neskutečně zbytečný. Pravda je dokonce taková, že rozvodovost za posledních několik let spíše stagnuje okolo 45% oproti předchozím létům kdy v roce 2009 opravdu dosáhla až padesáti procent, alespoň dle Českého statistického úřadu. (Zdroj 1) ALIPRO velmi ráda užívá formuli, že místo „genderových nesmyslů“ by se měla česká vláda soustředit na podporu manželství, aby nedocházelo k rozvodům - nehledíce na fakt, že hlavními důvody pro rozvod jsou dle statistik nedostatečný pocit závazku z jedné či druhé strany manželů, nevěra či mimomanželské poměry, přílišné množství konfliktů a hádek ve vztahu anebo například fakt, že se lidé vzali příliš brzo. (Zdroj 2) Finanční nedostatky jsou až v polovině daných statistik, hned nad užívání drog jedním z partnerů.
Rozvod je tedy jako takový pouze nástroj vhodný na spravení chyby, kterou člověk udělal. A navzdory tomu, že lidé všeobecně rozvod přijali jako normální legislativní nástroj, velmi hezky se jim poslouchá, že s někým mohou bojovat proti rozvodovosti, protože zlý stát nepodpoří manželství, co jsou už uzavřená.
Co je absolutně neférové v rámci diskuse o manželství pro všechny, je užívat rozvodovost jako problém, který je třeba řešit. Problém totiž rozvodovost jako taková není, pouze funguje jako nástroj pro opravu životní chyby, která by byla ještě před sto lety na celý, byť o několik let kratší, život. Taková známá sdílená představa o vztazích, kdy jsme učeni, že když někoho milujeme, je to napořád, a že na každého z nás čeká ten pravý/ta pravá, je totiž klamavá. Pravděpodobnost, že potkáte někoho, na kom Vám něco nezačne časem vadit, navzdory tomu, že se ze začátku zdál jako ten pravý, a komu něco nezačne vadit na Vás, je takřka mizivá. Toto mimo jiné zmiňuje vztahový odborník a psycholog Jan Vojtko ve svých přednáškách a rozhovorech (doporučuji shlédnout!). Dle něj sice je pravda, že vztahy mohou být na celý život, avšak celý princip vztahu je ten, že se učíme žít s naším partnerem, včetně přijetí jeho chyb. Pokud jsme s to chyby s partnerem probrat a pokud i partner je ochoten kvůli své lásce k Vám změnit nějaké své návyky, může vztah vydržet. Jedná se o konsensuální shodu dvou partnerů, která stojí za dlouholetými vztahy, ne povinnost.
Aliance pro rodinu se Vám též bude snažit vnutit, že ve chvíli, kdy se povolí homosexuální sňatky, zvedne se rozvodovost. Jsou dvě možnosti, jak na toto nahlížet, přičemž jedna z nich je manipulativní, druhá je nejen manipulativní, ale i zrůdná.
V prvním případě se musí nechat, že ALIPRO má částečnou pravdu, zvednou se absolutní čísla rozvodů. Co už ovšem vynechávají je fakt, že se zvednou i absolutní čísla uzavřených sňatků, statisticky tedy zůstane procento rozvodů zhruba stejné.
V druhém, tom zrůdném případě mi přijde, že se snaží vyzdvihnout jako fakt, že homosexuálové jsou promiskuitnější, mají statisticky více partnerů, než heterosexuální páry a právě proto se zvedne rozvodovost.
Pravda je taková, že homosexuálové nejsou o mnoho promiskuitnější, nežli heterosexuálové, alespoň dle statistik Chicagské univerzity, dle britských průzkumů NATSAL (nejpřesnější překlad je asi Národní průzkum sexuálních přístupu a životních stylů, pozn. autora) a statistik australské ASHR (nejpřesnější překlad je nejspíš Australské studium zdraví a vztahů, pozn. autora) (Zdroj 3). Tyto statistiky jsou sice zahraniční, ale je velmi nepravděpodobné, že by se u nás čísla nějak závratně lišila. Dalo by se taktéž argumentovat, že průzkumy ze sedmdesátých let, z nichž byl výsledkem obrázek, že gayové jsou velmi promiskuitní, braly v potaz příhodný vzorek, ne reprezentativní. Soustředily se totiž vyloženě na prostituty, potažmo návštěvníky gay baru v rámci počtu sexuálních partnerů.
V případě, že byste chtěli argumentovat, že tato statistika není platná u nás a gayové prostě jsou promiskuitnější, je důležité ptát se proč. Dle mého soukromého názoru za tím je hlavně všeobecné sociální stigma a časté nepochopení stran rodiny, kdy raději hledají mladí gayové a lesby vztah, než aby trpěli nesnášenlivost rodiny k jejich sexuální orientaci. Členové LGBTQI+ komunity skutečně jsou statisticky náchylnější k psychickým poruchám (Zdroj 4), což je ovšem málo zmiňovaný fakt. Na rozdíl od homosexuality jsou však psychické poruchy velmi často způsobeny okolím, a i když je třeba k některým z nich skutečně mít vrozené predispozice, pro jejich plné rozvinutí je nutné jejich vyvolání společností. Je tudíž velmi pravděpodobné, že právě potenciální zvýšená promiskuita je provázána s úrovní zločinů z nenávisti a nepřijetí rodinou. Zdá se totiž, že spousta lidí zapomíná na lidskou přirozenost, kterou je snaha o nalezení pochopení. Nenajdu-li ho ve své rodině, hledám jinde.
Je trochu děsivé, že je jakákoliv část společnosti schopna odsoudit problém a neřešit příčinu. Možná, kdybychom byli jako společnost více otevření tomu, že být gay je normální princip, není to nemoc a nejednali bychom s gayi a lesbami jako s občany druhé třídy, nepsali o homosexualitě jako o něčem exotickém, ale naopak s ní nakládali stejně jako s heterosexualitou, zdaleka by nebylo tolik psychických problémů v homosexuální komunitě, potažmo z nich vyplývající snížená kvalita života či zvýšená úroveň sebevražd.
Aliance pro rodinu a strany „hájící tradice“, typu SPD nebo Trikolóra, jsou skutečně nesnášenlivé, protože hájí něco, co vyvrátili vědci mnohokrát, v rámci zachování tradic. V rámci zachování tradic půjdou i proti kvalitě života nikoliv nevýznamné části populace.
Homosexualita není nemoc a společnost by neměla jednat s členy LGBTQI+ komunity jako s občany druhé kategorie, ale jako s rovnocennými.
Ve výsledku je ale úplně jedno, jestli jste homo nebo hetero, jestli jste s nikým nespali nebo jste měli partnerů pět set. Mějte sami sebe rádi, protože ať Vám kdokoliv říká opak, každý z nás je člověk a lidé by se jen na základě sexuální preference či počtu partnerů hodnotit skutečně neměli.
Váš,
Don Quijote de la Hana
Přednáška Mgr. Jana Vojtka: https://youtu.be/YCRAd8Cegdo
